Můj blog existuje nějakým třetím rokem. Tehdy jsem nastupovala na UNI. Naivní a stále nevědoma okolního světa. Chtěla jsem ukázat svoji originalitu a můj tvz. dobrý vkus. Dokázat všem, že se od ostatních liším. Především ukázat, že se dokážu dobře oblékat a druzí nikoliv. Projížděla jsem si své starší příspěvky a musela jsem se plácnout přes obličej. Tomuhle já říkám trendy, originalita a vkusné? Bylo mi celkem do smíchu. Na některé příspěvky se nedalo ani dívat, proto jsem je raději vymazala. Ano jsem osoba, která ráda chodí nakupovat. Sleduje nákupné maniačky a přitom kritizuje, co jaká slečna dělá špatně. Je to avšak opravdu ten pravý důvod proč jsem založila tento blog? Nebo je za tím něco jiného, čeho jsem si doposud nebyla vědoma?
Jako puberťačka jsem vždycky doufala, že časem moje cesta půjde dál a dál. Střední v krajském městě, poté nastoupit na VŠ do zahraničí nebo přinejmenším do Prahy. Nestalo se tak, jelikož mám vždy namazaný med kolem pusy, ale skutek utek. Vystudovala jsem gymnázium v ještě menším městečku než moje domovina. Neříkám, že toho nějak obzvlášť lituji. Zažila jsem tam skvělé chvilky. Kámen úrazu nadešel až na vysoké. Žádné studium v zahraničí ani v Praze, nýbrž jsem skončila v krajském městě. Můj obor na této univerzitě se sice pyšní tou nejprestižnější úrovní v republice. Za hranicemi se hned ví o co se jedná, pokud se zmíní název oboru a město.
Jak už je známo minulý školní rok jsem měla tu šanci odjet na Erasmus. Ano, je pravdou, že jsem ze začátku měla naděláno do kalhot. Avšak tyto nejistoty postupně ustupovaly a já se stala sebejistější v mnohých situacích. Dortmund nebyl sice to nejkrásnější město v NRW, ale měla jsem pocit, že mohu dýchat. Procházet se po ulicích, kde je rušno a světla nezhasínají. Na druhé straně moje aktivita na blogu jistým způsobem pohasla. Za celý ten rok jsem napsala dohromady 12 příspěvků, když to porovnám s nynějškem, je toto již můj 5. článek za měsíc.
Byla jsem šťastná. Země, kde na vás lidé již nekoukají přes prsty. Přijmou vás nehledě na vaši barvě pleti, náboženství či národnosti. Tyhle standardy mi tu chybí. Chybí mi poznávat nové věci, dávat se do řeči s lidmi, které náhodou potkáte třeba na Alexander Platzu. Učit se dalším novým jazykům a kulturám a mnohé další.
Uvízla jsem ve věčném denním kolotoči alá stereotypu. Od té doby co jsem se vrátila zpět, si stále nemůžu integrovat zpátky do prostředí, ve kterém jsem vlastně vyrostla. Stal se ze mě trochu asociál, který si povídá s ostatními jen o školních povinnostech a hned co skončí výuka mířím domů a jsem vůbec ráda, že je po všem. A zítra od znovu. Je to frustrující. Móda i makeup šly stranou. Všechno se mi nyní válí na prachu. Hlavně, že mám módní blog že? Aby se neřeklo, tak se někdy nalíčím a hezky obleču, ale těchto příležitostí je sakra málo. Dělám, to vlastně všechno jen pro tyto stránky.
Na blogu mohu působit jako holka, co se ráda činčá, ale v reálu jsem šedá myš, která se od ostatních moc neliší. Tehdy mi to došlo. Bloguji, protože v životě cosi postrádám a nahrazuji si tím moje propasti v cestičkách. Můj imaginární svět, kam mohu uniknout od reality. Pouhá představa o tom, jak bych si přála žít. Nikdy nevíte kdo sedí před monitorem, jestli jsou jeho příběhy pravdivé nebo jen nějaká přetvářka/přehánění?
Já za sebe říkám. Jsem velká holka uvězněná v malém světě. Nechci si nějak moc stěžovat, protože se ze všeho se postupem času stane stereotyp. Záleží jen na vás pokud dovolíte, aby se tak stalo. Chci to změnit. Mé plány jsou jasné. Já doufám, že brzy znovu natáhnu ruku k nebi a usměji se. Najdu místo, kde se konečně budu cítit jako Alenka v říši divů a každý den se budu těšit z nového dne.
Moje problémy jsou s porovnáním s tímto nicotné, ale chtěla bych se ještě stručně vyjádřit o útoku v Paříži. Za prvé je mi toho incidentu nesmírně líto. Pařížané jsou velmi odvážní a rozhodně se nenechají zaleknout, ikdyž to stále bolí. Obdivuji je. Za druhé budu doufat, že se nic podobného nebude opakovat. Mocnosti se spojí a IS porazí. Neznám přirovnání, které by dokázalo označit ta monstra, kteří dokážou ublížit nevinným lidem, jako kdyby se jednalo o hmyz. Za třetí už mám dost lidí, kteří obviňují muslimy za tyto hanebné činy. Kritizují Angelu Merklovou za její špatnou politiku s uprchlíky. Teroristé si vytvořili svoji vlastní ideologii, kterou pokládají za jedinou pravdivou víru a vraždí ve jménu islámu. Jsou to lidé, kterým se nepodařilo zařadit do žádné skupiny, proto jednají tak jak jednají. Za těmito útoky nestály žádní uprchlíci, jak si všichni domnívali, nýbrž rodáci. Muslimové, kteří se snaží hájit #notinmyname. Nazvat to tím, že si tu rozjíždějí svoji propagandu, jak nás zotročit. Považuji za absurdní. Pamatujte, byl to právě Muslim, co jednoho z teroristů zadržel při vniku do pařížského stadionu. Nejvíc mě zaráží to, když si ateista otevírá pusu na něco, čemu zdaleka nemůže rozumět. Náboženství je podle mého hodně citlivé téma, do kterého se raději nebudu rýpat.
Domluvila jsem. Love & Peace
